Leoš Janáček (1854–1928) patří nesporně k nejpozoruhodnějším skladatelům v kontextu naší i světové hudby. Ačkoliv datem narození patří spíše ke generaci Antonína Dvořáka, jeho tvorba náleží k tomu nejprogresivnějšímu, co v hudbě dvacátého století vzniklo. Právem stanul Janáček ve dvacátých letech na prahu své sedmdesátky v čele české hudební moderny, tedy skladatelů o jednu i dvě generace mladších. Název jubilejních oslav v roce 2004 „Janáčkovo Brno“ připomíná nerozlučné spojení geniálního skladatele s moravskou metropolí. Těsný vztah Janáčka k Brnu je dán nejenom tím, že zde prožil většinu života, ale především se svou neúnavnou činností organizační, dirigentskou a pedagogickou zasloužil o zásadní rozvoj brněnského kulturního života a ovlivnil jej tak na mnoho let dopředu.
Do Brna Janáček přišel z rodných Hukvald roku 1865 jako jedenáctiletý chlapec. Otec jej poslal na studia do fundace kláštera Králové na Starém Brně.
Přijali mne za zpěváčka v Brně i v Kroměříži; otec se rozhodl pro Brno.
S matkou ve strachu nocujeme v jakési tmavé komůrce – bylo to na Kapucínském náměstí. Já oči otevřené. Při prvním svítání ven, jen ven!
Na náměstí kláštera Králové matka mi odchází těžkým krokem. Já v slzách, ona též. Sami. Cizí lidé, nesrdeční; cizí škola, tvrdé lůžko, tvrdší chléb. Žádné laskání.
Svět můj, výhradně můj se mi zakládal. Vše do něho padalo. Otec zemřel; krutost toho nedomyšlena.
(Leoš Janáček: Pohled do života a díla)
V čele augustiniánského starobrněnského kláštera tou dobou stál osvícený opat Cyril Napp a působily zde osobnosti jako skladatel Pavel Křížkovský, zakladatel genetiky Řehoř Mendel či filozof, básník a novinář František Matouš Klácel. Hudebně nadaným chlapcům přijatým do fundace se podle světle modrého obleku přezdívalo „modráčci“. V klášteře se jim dostalo důkladného hudebního vzdělání, aby mohli účinkovat při klášterních produkcích i na koncertech.
Později Janáček pokračoval ve studiích na německé reálce a na brněnském učitelském ústavu.
Po maturitě roku 1874 zůstal Janáček na učitelském ústavu jako výpomocný učitel.Vedle toho se věnoval sbormistrovské a dirigentské činnosti v řemeslnické besedě Svatopluk (1873-76) a ve Filharmonickém spolku Beseda brněnská (1876-88). Za jeho éry se z Besedy brněnské stalo velké kantátové těleso, se kterým mohl Janáček uvést například Mozartovo Requiem, Beethovenovu Missu solemnis či Dvořákovo Stabat mater. Tou dobou již mladý Janáček začal komponovat a vzdaloval se vytyčené učitelské dráze. Usiloval o další prohloubení svého hudebního vzdělání. Roku 1874 byl přijat ke studiu na pražskou varhanickou školu.
Přijímací zkouška v konviktě pražském – ve varhanické škole.
Profesor Blažek: „Jak se rozvádí dominant-septimový akord?!“
Ticho.
„Septima dolů kráčí, terce nahoru, kvinta stoupá, základný padá. – Ani to neví.“
V mé hlavě přeběhlo:
A septima nekráčela, kvinta nestoupala a základný nepadal! Z těch dob začal jsem přemýšlet o záhadách spojů akordických.
(Leoš Janáček: Pohled do života a díla)
Během jednoho roku se Janáčkovi podařilo absolvovat celé tříleté studium. V letech 1879–80 pak ještě krátce studoval na konzervatoři v Lipsku a ve Vídni, kde se však dle jeho slov „nebylo čemu přiučiti“.
Nedlouho po návratu z lipských studií se Janáček oženil s dcerou ředitele učitelského ústavu Zdenou Schulzovou. Manželství nebylo právě šťastné, první vážná krize se dostavila nedlouho po svatbě a neurovnala se ani po narození dcery Olgy. V té době byl již Janáček značně pracovně vytížen. Ke všem stávajícím povinnostem přibylo postavení ředitele a současně učitele na nově založené brněnské varhanické škole, která vznikla z Janáčkova podnětu roku 1881.
Myšlenka na brněnskou varhanickou školu je má idea, jíž jsem skutečně oddán již od prvních let samostatného myšlení. Již ke svým pražským studiím jsem putoval s touto ideou a v jejím uskutečnění vidím jeden ze svých největších úkolů. (Z dopisu Zdeňce Schulzové z Lipska)
Tímto mimořádným Janáčkovým počinem byl alespoň částečně dohnán náskok hudebního školství v Praze, kde již delší čas fungovala konzervatoř i varhanická škola. Kromě vedení celé školy Janáček vyučoval hudební teorii, skladbu a další hudební předměty. K jeho četným aktivitám se dále řadila činnost v Klubu přátel umění, založil a vydával první hudební periodikum na Moravě Hudební listy, přispíval kritikami a články do Lidových novin. Intenzivně se zabýval studiem lidových písní a tanců, které často sbíral a zapisoval přímo v terénu. O folklóru napsal několik zasvěcených teoretických prací a spolu s Františkem Bartošem vydal sbírku Kytice národních písní moravských. Na komponování mu v té době nezbývalo mnoho času.
Soustavnější kompoziční práci se začal Janáček věnovat asi od poloviny osmdesátých let, kdy začal pracovat také na své první opeře Šárka. Roku 1890 potkala Janáčka a jeho ženu těžká rána v podobě smrti jejich dvouletého syna Vladimíra, který pro manžele Janáčkovy znamenal jisté smíření. Došlo k dalšímu odcizení. Zdeňka Janáčková ve svých pamětech píše: „Vedle sebe, společné neštěstí, společná bolest a přece každý tak sám…“
Počátek devadesátých let v Janáčkově tvorbě byl ve znamení moravského folklorismu. Vznikly četné Janáčkovy úpravy lidových písní a tanců, stylizované orchestrální Lašské tance, obrázek z moravského Slovenska Rákós Rákóczy a operní jednoaktovka Počátek románu. Vedle zkoumání lidové písně Janáček s psychologickým zájmem sledoval také lidovou mluvu, kterou považoval za jakási „okénka do duše“ lidí. Nápěvky mluvy, tedy jakési melodické prvky řeči, byly podle Janáčka výrazem povahy a okamžitého rozpoložení člověka. Byl přesvědčen, že lidskou řeč lze objektivně zaznamenat pomocí notového zápisu.
Celou chtivostí naslouchám, jak lidská duše se v mluvě jeví – tu v důvěrném hovoru, tu sklíčená a ustrašená, tu tvrdá v odporu, břitká ve vášni – i se vší harmonií tónů jejího okolí, od rachotu bouře letní až do miniaturního zvonění vlastního ucha v hlučné samotě. Originály těchto motivů vtiskují se mi hluboko do duše, do skladeb svých však jich nevkládám. I tak možno studovat hudbu.
(Leoš Janáček: Moderní harmonická hudba)
Zapisování a sbírání nápěvků se Janáček věnoval od roku 1897 více méně po celý život. Nezůstal však jen u nápěvků lidské řeči, ale ve více než třech tisících záznamech nacházíme i nápěvek štěkotu psa, pískání komára, vrzání parket či bzučení včely.
Květů v květnu už plno na zahradě; sama vůně, sám med. Co kalíšek, pije z něho včelka. Ve vzduchu na slunci stojí jejich bzučení:
Sleduji řeč jedné:
(Z Janáčkova fejetonu v Lidových novinách z 5. 7. 1923)
Novou kompoziční cestu Janáček nastoupil v opeře podle dramatu z moravského venkovského života Gabriely Preissové Její pastorkyňa. V opeře komponované na prózu dospěl Janáček k osobitému hudebnímu výrazu. Opustil tradiční operní schéma s uzavřenými čísly a áriemi, v orchestru se objevují charakteristické sčasovky na způsob rytmického ostinata, modální tónové útvary, zcela nová je hudební dikce vokálních promluv jednotlivých postav, pro niž nalezl živé vzory v nápěvcích mluvy. Právě Janáčkova nápěvková teorie těsně souvisela s jeho novým skladatelským přístupem a je tedy alespoň částečnou odpovědí na otázku, jak mohl Janáček v Její pastorkyni vytvořit dílo tak odlišné od všech předchozích. Operu Janáček dokončil po téměř deseti letech práce roku 1903. Práci na Její pastorkyni provázel zhoršující se zdravotní stav Janáčkovy dcery Olgy a skladatelova úzkost o její život. V roce dokončení opery zastihla Janáčka nejtěžší životní rána – ve svých jednadvaceti letech Olga zemřela.
Její pastorkyni vázal bych jen černou stuhou dlouhé nemoci, bolestí a nářků mé dcery Olgy a klučiny Vladimíra.
(Leoš Janáček: Pohled do života a díla)
Po úspěšné brněnské premiéře Její pastorkyně v lednu roku 1904 usiloval Janáček o provedení opery v pražském Národním divadle. Až dosud byl skladatelem, jehož tvůrčí činnost mohla sledovat jen brněnská veřejnost. Velice stál o uměleckou přízeň Prahy a kontakt s pražským hudebním životem, na obojí však musel čekat ještě dalších dvanáct let. Po premiéře Její pastorkyně se Janáček dal penzionovat, aby se mohl nadále naplno věnovat své varhanické škole a kompozici. Tato doba je také počátkem jeho pravidelných návštěv lázní v Luhačovicích.
Co jsem hledal v těch lázních? Třicet až pětatřicet až čtyřicet hodin týdně vyučovat, dirigovat zpěvácký spolek, řídit koncerty, vést kůr kláštera Králové, přitom složit Její pastorkyni, oženit se, ztratit děti – bylo třeba, zapomnět na sebe.
(Leoš Janáček: Pohled do života a díla)
Při jednom z luhačovských pobytů se Janáček seznámil s Kamilou Urválkovou, jejíž životní příběh se stal předlohou pro Janáčkovu v pořadí čtvrtou operu Osud. I při práci na nové opeře však neopouštěl myšlenku na provedení Její pastorkyně v Praze, ke kterému stále nedocházelo.
Nechci svou opětnou žádost, aby sluchu bylo dopřáno Její pastorkyni z jeviště Národního divadla pražského, opírati o sebepochlebnější referáty pražské, nemluvě o zdejších. Žaluji jen, že bylo nespravedlivé odmítnouti Její pastorkyni. Žaluji si na to jako český skladatel, jemuž nechce se dopřáti sluchu.
Za hranicemi Brna zatím Janáčka reprezentoval alespoň vynikající Pěvecký sbor moravských učitelů se sbormistrem Ferdinandem Vachem, který na svých koncertech doma i v cizině mistrovsky uváděl Janáčkovy mužské sbory, z nichž Maryčka Magdónová, Kantor Halfar či 70 000 byly napsány přímo pro toto těleso. V době mezi brněnskou a pražskou premiérou Její pastorkyně vznikly mimo jiné další části lyrického klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku, cyklus V mlhách, orchestrální balada Šumařovo dítě, kantáta Věčné evangelium či první znění symfonické rapsodie Taras Bulba. Bylo to období, kdy skladatel přestával věřit v uvedení Pastorkyně v Praze a přitom pozbýval víry v sebe.
Necenil jsem si již svých prací, tak jako své řeči, ne. Nevěřil jsem, že kdy si kdo povšimne čeho. Byl jsem ubit – vlastní moji žáci mi už začali radit, kterak skládat, orchestrem mluvit! Usmíval jsem se tomu; nic jiného mi nezbývalo.
(Z dopisu skladateli F. B. Foerstrovi)
Roku 1916 však byla konečně po létech odmítání přijata Její pastorkyňa v pražském Národním divadle a provedena s nebývalým ohlasem. Povzbuzen pražským úspěchem začal dvaašedesátiletý Janáček horečně komponovat. Dokončil již dříve započatou práci na opeře Výlety páně Broučkovy, začal pracovat na komorní skladbě Zápisník zmizelého. Nastoupená dráha uznávaného skladatele se utvrdila po úspěšném provedení Její pastorkyně ve Vídni roku 1918, která Janáčkovi otevřela cestu mezi přední evropské skladatele. Na tvorbu evropské hudební moderny Janáček ve svém díle osobitě reagoval již dříve, po vídeňském úspěchu Pastorkyně však měl možnost svou práci přímo konfrontovat s ostatní hudební modernou, mimo jiné na festivalech Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. Vznik samostatné Československé republiky roku 1918 uvítal Janáček plný síly a plánů do budoucna.
Přicházím s mladým duchem naší republiky, s mladou hudbou. Nejsem ten, který se dívá dozadu, nýbrž ten, který raději hledí dopředu. Vím, že musíme růst a nespatřuji ten růst v bolesti, ve vzpomínkách na utrpení a utlačování. Shoďme to ze sebe. Jsme národ, který má ve světě něco znamenat. Jsme srdce Evropy. To srdce musí být v té Evropě cítit!
(z Janáčkova projevu proneseného v Londýně v roce 1926)
Posledních deset let Janáčkova života je kompozičně nejplodnějším obdobím. Neobyčejná dynamika tvorby a životní elán tohoto období je jakousi hádankou, na kterou sám Janáček odpovídá v jednom ze svých dopisů Kamile Stösslové:
A lidé? Vyvalují oči; sám úspěch mám, prudkost ve skladbách. Odkud to ten člověk bere! Hádanka. Vrtají v ní jako krtci, aby ji rozluštili. Já bych tak rád zakřičel, Tebe vyzdvihl, ukázal: Hle, moje milá, miloučká hádanka života!
(z dopisu Kamile Stösslové z 12. března 1928)
Janáček se s paní Kamilou Stösslovou z jihočeského města Písku seznámil v roce 1917, tedy v době, kdy mu bylo třiašedesát a Kamile pětadvacet. Mladé a šťastně vdané ženě s dvěma dětmi Janáček zřejmě imponoval jako již známý skladatel. Z její strany šlo po celou dobu o čisté přátelství a u Janáčka o platonický vztah. Pro Janáčka Kamila představovala inspirační zdroj, vysněný ideál ženy a nijak nevadilo, že skutečnost byla poněkud odlišná. Mnohým svým skladbám tuto inspiraci přímo připisuje, ať jde o Zápisník zmizelého, operu Káťa Kabanová či smyčcový kvartet Listy důvěrné.
Nebývalý počet nových skladeb v relativně krátkém časovém období deseti let však podnítila i změna postavení Janáčka v tehdejším hudebním světě. Do nově vzniklé Československé republiky již Janáček vstoupil jako uznávaný skladatel, kterému se dostávalo mnoha domácích i zahraničních poct. Stal se ředitelem nové brněnské konzervatoře, vzniklé z jeho někdejší varhanické školy, byl jmenován profesorem mistrovské kompoziční školy pražské konzervatoře, byl zvolen za předsedu Klubu moravských skladatelů a roku 1925 mu byl udělen vůbec první čestný doktorát Masarykovy univerzity. V roce 1927 byl spolu s Arnoldem Schönbergem a Paulem Hindemithem jmenován členem Pruské akademie věd a téhož roku mu belgický král Albert (pod dojmem obrovského úspěchu Její pastorkyně v Antverpách) udělil Rytířský řád krále Leopolda.
Padly všechny dřívější překážky a zábrany, které Janáčkovi bránily v intenzivní kompoziční práci a úspěchy jeho díla doma i v zahraničí podněcovaly vznik dalších skladeb. Ve dvacátých letech vznikly mimo jiné jeho komorní skladby Mládí, Concertino a Capriccio, orchestrální Balada blanická, dva smyčcové kvartety, kantáta Glagolská mše, jeho snad nejproslulejší dílo Sinfonietta a čtyři další opery – Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu.
Nebýti zvláštní vláhy citové, zděděného mozku a krve, okružující mne v mládí veleby přírody! Cit dělá skladatele; ne tak vědecký, jako citový fond. Žasnu nad tisícerými a tisícerými zjevy rytmů světů světelného, barevného, zvukového i hmatového a mládne můj tón věčným rytmickým mládím věčně mladé přírody. Prý živ už sedmdesát let! Oslavují je. V dopisu z Písku čtu: „Proč neoslavují, že jste se vůbec narodil?“
(Leoš Janáček: Pohled do života a díla)
Čím starší byl Janáček, tím mladší a expresivnější byla jeho hudba. Prudké životní tempo skladatele na vrcholu tvůrčích sil přerušila náhlá smrt. Koncem července roku 1928 odjel Janáček na rodné Hukvaldy, kam za ním přijela Kamila se synem. Vzal si s sebou opis partitury opery Z mrtvého domu, aby provedl opravy a doplňky. Práci však již nestačil dokončit. Se silným nachlazením byl převezen do sanatoria v Ostravě, kde 12. srpna podlehl prudkému zápalu plic. Pochován je na brněnském Ústředním hřbitově.